Ženy A

S házenou jsem začala v 9. letech. Přivedly mě k ní moje kamarádky. Tento sport mě zaujal tím, že je to kolektivní hra a seznámila jsem se díky házeny s několika dalšími lidmi. Jezdily jsme na spousta zápasů a postupem času mě to bavilo, čím dál tím víc. Do brány mě to táhlo vždycky, bavilo mě chytání gólů. A to mě baví dodnes.

Za to, že hraji házenou jsem vděčná své mamce, která mě k ní přivedla a stala se i mou trenérkou. Házenou hraji od roku 2012, úplné začátky jsem prožila v Jindřichově Hradcil, poté jsem přestoupila do Žirovnice, kde jsem hrála 5 let a posledním rokem hostovala v Třeboni. S příchodem střední školy jsem dostala nabídku do Mostu a té jsem také využila. Házenou mám moc ráda, je to sport, který mě naplňuje, je v něm spoustu emocí a neuvěřitelných zážitků, z pouhého koníčku se za krátký čas stala srdeční záležitost.

Házenou jsem začala hrát v 11 letech v ústeckém klubu HK Spartak. S holkami jsme měly dobrý kolektiv a o to více jsem se na tréninky těšila. Po dokončení základní školy jsme přešla na mostecké sportovní gymnázium, abych mohla házené věnovat více času. Jsem ráda za všechny zkušenosti a kamarádství, které jsem díky tomuto sportu získala.

S házenou jsem se potkala už ve školce, kde jsme chodili do sportovní haly na míčové hry pod vedením Jirky Hanuse. Oficiálně jsem s házenou začala v 1. třídě na základní škole. V Mostě jsem prošla všemi věkovými kategoriemi až k té seniorské, kde nyní působím 5 rokem. Házená se pro mě stala životním stylem a jsem hrdá, že mohu oblékat dres Baníku Most.

K házené mě přivedli rodiče, když mi bylo 6 let. Začínala jsem v klubu Tj Slavoj Tachov. V roce 2020 jsem dostala příležitost zkusit si zahrát za Most a ani chvíli jsem neváhala. Ráda se zlepšuji, jdu si za svými cíli a posouvám se dál. Za tu dobu jsem poznala spoustu nových kamarádů, získala nezapomenutelné zážitky a s týmem jsme dosáhli pár cenných úspěchů. Dodnes mě házená baví, naplňuje mě a věnuji ji veškerý můj volný čas.

Házenou hráli táta i máma. Mamka nás s sebou brávala na tréninky a o víkendu jsme se jezdili koukat na tátu do Německa. Takže bylo celkem jasné, že když u nás na hřišti pod barákem byl nábor, tak jsme tam šli. Samozřejmě jsem měla i jiné koníčky jako třeba volejbal nebo tenis, ale nakonec jsem skončila u házené, zprvu spíš kvůli rodinné tradici, ale postupem času jsem se do házené zamilovala.

Házenou jsem začala hrát v 6 letech se svojí sestrou Marcelou. Na házenou nás přihlásili rodiče a začínala jsem hrát v klubu TJ Slavoj Tachov. Na střední škole jsem dostala nabídku přestoupit do Mostu a stát se součástí Černých andělů. Díky házené jsem zažila hezké zážitky a poznala spoustu nových přátel.

Házenou jsem začala hrát od třetí třídy za mělnický klub. Tento sport mě nejprve zaujal tím, že je to kolektivní hra a seznámila jsem se díky němu se spoustou nových dětí. Jezdily jsme na zápasy a cestovaly jsme. Postupem času se dostavily první herní úspěchy a já zjistila že je to rychlá, kontaktní hra, kde padá hodně gólů a to mě k házené ještě víc přitáhlo. Nikdy jsem nevynechala jediný trénink a na každý zápas jsem se těšila. Pocity napětí před zápasem a po povedeném utkání mě utvrzovaly, že se chci tomuto sportu věnovat závodně. V deváté třídě jsem se rozhodla, že bych si chtěla tento sport vyzkoušet hrát i na vyšší úrovni a jsem ráda, že se mi to podařilo a mohla jsem se připojit do mosteckého týmu. Doufám, že se budu v házené posouvat stále dál a budu ji hrát co nejdéle.

Jako malá jsem hrála florbal v klubu, kde trénoval můj táta a hrál můj brácha. Brácha pak začal hrát i házenou, kterou kdysi hrávala moje mamka. Ve třídě na základce semnou byla taky Veronika Holečková, díky které jsem to šla zkusit na Slavii, když mi bylo asi 10 let. Byla jsem zvyklá na kolektiv, proto mě to začalo bavit, byla jsem trdlo a hrávala vždy za B nebo C tým, ale užívala jsem si všechny turnaje s holkama, čím starší, tím vážněji jsem to začala brát, ten sport miluju, ale pořád se chci házenou hlavně bavit.

S házenou jsem začala v ústeckém týmu ještě za minižáky v 8 letech. Hned mě to začalo bavit a postupem času přišly i první úspěchy. Nyní hraju v Mostě a chci se dál zlepšovat a hlavně hrát pro moje štěstí. S odstupem času můžu s klidem říct, že bych nic neměnila a jsem ráda, že jsem se jako malá k házené dostala.

Házenou hraju už 12 let. Dostala jsem se k ní přes míčové hry ve školce. Házená mě zaujala tím, že to je kolektivní hra a jsem neskutečně ráda, že jsem začala hrát zrovna tento sport. Dala mi tolik herních zkušeností, ale hlavně mi pomohla najít spoustu nových kamarádů, se kterýma prožívám nezapomenutelné úspěchy a zážitky. Doufám, že tento sport budu hrát co nejdéle, protože už si svůj život bez házené nedokážu představit.

S házenou jsem začala v HK Spartak Ústí nad Labem. Přivedla mě k ní moje kamarádka. Před házenou jsem vyzkoušela spoustu dalších sportů jako plavání, florbal, basketbal, roztleskávačky, zumba, badminton… Nic z toho mě ale nikdy nenaplňovalo tolik jako házená. Hraju ji už od roku 2016 a baví mě stále jako ja začátku.

Bylo mi devět let, když jsem poprvé přišla na trénink házené v rodném Ústí nad Labem. Předtím jsem hrála lední hokej, ale podmínky nebyly úplně ideální, proto jsme s rodiči začali hledat jiný kolektivní sport, ve kterém existuje brankář. Vždycky mě to totiž ve všech sportech táhlo do brány, bavilo mě chytat a gólům zabraňovat. A to samotné chytání mě na házené baví nejvíc dodnes. V Ústí jsem prošla všemi mládežnickými kategoriemi a od mladšího dorostu působím v Mostě. Že mohu hrát tady v Mostě a za to, co jsem s házenou všechno zažila, vděčím především svým rodičům, protože mamka mě k házené přivedla a taťka mě do Mostu na tréninky často vozil. Díky nim a jejich podpoře jsem s házenou prožila spoustu nezapomenutelných okamžiků a poznala nové přátele.

S házenou jsem začala asi tak v 10 letech, kdy mě do DHC Plzeň přivedla spolužačka ze základky. V DHC jsem strávila dalších 6 let a poté jsem dostala nabídku z Mostu a rozhodla jsem se zkusit novou výzvu. Nyní jsem v Mostě už pátou sezonu a svého rozhodnutí určitě nelituji.

Už od mala jsem měla ke sportu blízko. Nejdříve jsem chtěla zkusit hokej, protože ho hrála moje starší sestra, ale nikdy jsem se neodhodlala. V 1. třídě jsem začínala se stolním tenisem, u kterého jsem nevydržela. V 9 letech jsem přišla na svůj první trénink házené a už jsem u ní zůstala. Díky házené jsem poznala spoustu svých kamarádů a naučila se pracovat v kolektivu.

Už od malinka mě bavil sport. Začínala jsem s fotbalem. Pak přišla možnost zkusit tenis, který jsem hrávala pro zábavu s rodinou nebo házená, o které jsem do té doby nevěděla nic. Rodiče rozhodli... stačí tenisky a míč. A tak mě mezi sebe poprvé přivítali kluci z TJ Rožnov pod Radhoštěm. Hned mě to chytlo, kluci mi nedali nic zadarmo, já získala skvělý házenkářký základ a má cesta se posunula... Doslova za rohem mě čekaly holky ze Zubří, bylo to moc hezké období a skvělé dětství, které ale netrvalo věčně. A já balila kufry do Zlína, kde jsem strávila 9 let, odmaturovala a poprvé nakoukla do nejvyšší házenkářské kategorie. Poslední zastávka... DHK Baník Most (Challenge Cup, EHF, Liga Mistrů, vítěz WHIL, ČP, ČR). Opravdu to nejlepší na konec!!! Díky házené jsem získala hromadu přátel, strašně moc super zážitků a hlavně další rodinu.

Od malička jsem byla velmi aktivní dítě a vyhledávala jakoukoliv sportovní aktivitu. Před házenkářskou kariérou jsem zkoušela hrát taky fotbal a karate. Díky svému prvnímu trénérovi v házené jsem si uvědomila, že házená je pro mě to pravé a zůstanu u toho. Po působení v Litvě jsem velmi ráda, že jsem dostala svoji první zahraniční nabídku právě do Baníku Most.

K házené jsem se dostala díky Martině Stárkové, která mě na základní škole vzala hrát školní turnaj v miniházené. Hned jsem si tento sport oblíbila a začala jsem chodit do házenkářského klubu v Ústí. Kolem 6.-7. třídy jsem chtěla zkusit i jiné sporty. Mamka chtěla, abych zkusila atletiku, táta fotbal a já jsem chtěla hrát basketbal. Jsem ale moc ráda, že jsem u házene zůstala. Postupem času jsme s týmem čím dál tím víc jezdily na turnaje do Mostu a já jsem obdivovala mostecké hráčky. Rodičům jsem řekla, že chci být jednou jako ony. V 9. třídě jsem se tak rozhodla jít si svojí vysněnou cestou a přestoupila jsem do Mostu, kde bych chtěla nabrat co nejvíce zkušeností a posunout se dál.

Jako malá jsem vyzkoušela snad každý sport, co existuje - od tancování zumby až po plavání, zbýval už snad jen hokej. Vždycky jsem u nich vydržela týden, dva a doma se slavilo, když jsem nějaký sport dělala více jak měsíc. Pak jsme se přestěhovali do Mostu a já zkusila svojí poslední možnost házenou. Ta mi dala všechno, co jsem potřebovala. Prošla jsem si každou kategorii od minižaček až po dorost a nikdy bych ten sport už neměnila.

Jakou malou mě trenér strašně moc přemlouval, ať jdu hrát házenou. Já jsem ale měla spoustu jiných koníčku, například atletiku a hru na klavír a nechtěla jsem. Postupem času mě ale přemluvil a já to šla zkusit. Po prvním tréninku, i když rodiče nesouhlasili, jsem začala chodit na tréninky a mému nadšení a radosti ze hry už se nedalo zabránit. Jsem vděčná trenérovi, který mě nakonec přemluvil, protože to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí mého života a bez házené si neumím svůj život představit.

Házenou jsem začala hrát od šesti let. Nejprve mě lákal fotbal, ale pak jsem slyšela o házené, tak jsem to vyzkoušela a začalo mě to tak bavit, že se jí věnuji dodnes.

S hádzanou som začala v Trenčíne , keď som mala 9 rokov. Prihlásili má moji rodičia. Som veľmi rada, pretože som spoznala veľa nových ľudí a zároveň som našla niečo , čo má baví. V Trenčíne som pôsobila do svojich 19. Potom prišla ponuka z Mostu a ja som neváhala a využila som tuto ponuku.

S házenou jsem začínala v Plzni. Dostala jsem se k ní čirou náhodou, když jsem byla s tátou na procházce a viděli jsme na venkovním hřišti holky trénovat. Chvíli jsme se na ně dívali, trenérka si nás všimla a říkala, ať si to jdu zkusit. Pak viděla, že házím levou rukou a už mě nepustila.

Házenou jsem začala hrát když mi bylo 14 let v klubu UKS Cisowa Gdynia. Nejdříve jsem však zkusila každý sport. Nejdéle jsem hrála basketbal. Rychle jsem si poté uvědomila, že chci pokračovat v životě s házenou. Házená není jen nádherný sport, je především o lidech. Denně se potkám asi s 20 různými osobnostmi a všichni sdílíme stejnou vášeň. Házená mi také dává možnost poznat jiná místa, kulturu a jiné země. Jsem moc ráda, že moje první zahraniční cesta z Polska vedla do českého DHK Baníku Most.

S házenou jsem začala v 5 letech ve Velké Bystřici, když jsem začala chodit na tamní základku. Jelikož to byl snad jediný sport, který se u nás hrál, byl pro mě jasnou volbou. Odjakživa mě házená naplňovala a dávala mi možnost se rozvíjet, nejen po sportovní stránce. Díky ní umím pracovat v kolektivu, sáhnout si na dno svých sil a hlavně mám pozitivní vztah k pohybu obecně. Jsem za tyto zkušenosti velmi vděčná a proto ji rozhodně doporučuji zkusit.