Ženy A

Za to, že hraji házenou jsem vděčná své mamce, která mě k ní přivedla a stala se i mou trenérkou. Házenou hraji od roku 2012, úplné začátky jsem prožila v Jindřichově Hradcil, poté jsem přestoupila do Žirovnice, kde jsem hrála 5 let a posledním rokem hostovala v Třeboni. S příchodem střední školy jsem dostala nabídku do Mostu a té jsem také využila. Házenou mám moc ráda, je to sport, který mě naplňuje, je v něm spoustu emocí a neuvěřitelných zážitků, z pouhého koníčku se za krátký čas stala srdeční záležitost.

S házenou jsem se potkala už ve školce, kde jsme chodili do sportovní haly na míčové hry pod vedením Jirky Hanuse. Oficiálně jsem s házenou začala v 1. třídě na základní škole. V Mostě jsem prošla všemi věkovými kategoriemi až k té seniorské, kde nyní působím 5 rokem. Házená se pro mě stala životním stylem a jsem hrdá, že mohu oblékat dres Baníku Most.

Házenou hráli táta i máma. Mamka nás s sebou brávala na tréninky a o víkendu jsme se jezdili koukat na tátu do Německa. Takže bylo celkem jasné, že když u nás na hřišti pod barákem byl nábor, tak jsme tam šli. Samozřejmě jsem měla i jiné koníčky jako třeba volejbal nebo tenis, ale nakonec jsem skončila u házené, zprvu spíš kvůli rodinné tradici, ale postupem času jsem se do házené zamilovala.

Házenou jsem začala hrát od třetí třídy za mělnický klub. Tento sport mě nejprve zaujal tím, že je to kolektivní hra a seznámila jsem se díky němu se spoustou nových dětí. Jezdily jsme na zápasy a cestovaly jsme. Postupem času se dostavily první herní úspěchy a já zjistila že je to rychlá, kontaktní hra, kde padá hodně gólů a to mě k házené ještě víc přitáhlo. Nikdy jsem nevynechala jediný trénink a na každý zápas jsem se těšila. Pocity napětí před zápasem a po povedeném utkání mě utvrzovaly, že se chci tomuto sportu věnovat závodně. V deváté třídě jsem se rozhodla, že bych si chtěla tento sport vyzkoušet hrát i na vyšší úrovni a jsem ráda, že se mi to podařilo a mohla jsem se připojit do mosteckého týmu. Doufám, že se budu v házené posouvat stále dál a budu ji hrát co nejdéle.

Jako malá jsem hrála florbal v klubu, kde trénoval můj táta a hrál můj brácha. Brácha pak začal hrát i házenou, kterou kdysi hrávala moje mamka. Ve třídě na základce semnou byla taky Veronika Holečková, díky které jsem to šla zkusit na Slavii, když mi bylo asi 10 let. Byla jsem zvyklá na kolektiv, proto mě to začalo bavit, byla jsem trdlo a hrávala vždy za B nebo C tým, ale užívala jsem si všechny turnaje s holkama, čím starší, tím vážněji jsem to začala brát, ten sport miluju, ale pořád se chci házenou hlavně bavit.

S házenou jsem začala v ústeckém týmu ještě za minižáky v 8 letech. Hned mě to začalo bavit a postupem času přišly i první úspěchy. Nyní hraju v Mostě a chci se dál zlepšovat a hlavně hrát pro moje štěstí. S odstupem času můžu s klidem říct, že bych nic neměnila a jsem ráda, že jsem se jako malá k házené dostala.

Házenou hraju už 12 let. Dostala jsem se k ní přes míčové hry ve školce. Házená mě zaujala tím, že to je kolektivní hra a jsem neskutečně ráda, že jsem začala hrát zrovna tento sport. Dala mi tolik herních zkušeností, ale hlavně mi pomohla najít spoustu nových kamarádů, se kterýma prožívám nezapomenutelné úspěchy a zážitky. Doufám, že tento sport budu hrát co nejdéle, protože už si svůj život bez házené nedokážu představit.

Už od mala jsem měla ke sportu blízko. Nejdříve jsem chtěla zkusit hokej, protože ho hrála moje starší sestra, ale nikdy jsem se neodhodlala. V 1. třídě jsem začínala se stolním tenisem, u kterého jsem nevydržela. V 9 letech jsem přišla na svůj první trénink házené a už jsem u ní zůstala. Díky házené jsem poznala spoustu svých kamarádů a naučila se pracovat v kolektivu.

Už od malinka mě bavil sport. Začínala jsem s fotbalem. Pak přišla možnost zkusit tenis, který jsem hrávala pro zábavu s rodinou nebo házená, o které jsem do té doby nevěděla nic. Rodiče rozhodli... stačí tenisky a míč. A tak mě mezi sebe poprvé přivítali kluci z TJ Rožnov pod Radhoštěm. Hned mě to chytlo, kluci mi nedali nic zadarmo, já získala skvělý házenkářký základ a má cesta se posunula... Doslova za rohem mě čekaly holky ze Zubří, bylo to moc hezké období a skvělé dětství, které ale netrvalo věčně. A já balila kufry do Zlína, kde jsem strávila 9 let, odmaturovala a poprvé nakoukla do nejvyšší házenkářské kategorie. Poslední zastávka... DHK Baník Most (Challenge Cup, EHF, Liga Mistrů, vítěz WHIL, ČP, ČR). Opravdu to nejlepší na konec!!! Díky házené jsem získala hromadu přátel, strašně moc super zážitků a hlavně další rodinu.

K házené jsem se dostala díky Martině Stárkové, která mě na základní škole vzala hrát školní turnaj v miniházené. Hned jsem si tento sport oblíbila a začala jsem chodit do házenkářského klubu v Ústí. Kolem 6.-7. třídy jsem chtěla zkusit i jiné sporty. Mamka chtěla, abych zkusila atletiku, táta fotbal a já jsem chtěla hrát basketbal. Jsem ale moc ráda, že jsem u házene zůstala. Postupem času jsme s týmem čím dál tím víc jezdily na turnaje do Mostu a já jsem obdivovala mostecké hráčky. Rodičům jsem řekla, že chci být jednou jako ony. V 9. třídě jsem se tak rozhodla jít si svojí vysněnou cestou a přestoupila jsem do Mostu, kde bych chtěla nabrat co nejvíce zkušeností a posunout se dál.

Jako malá jsem vyzkoušela snad každý sport, co existuje - od tancování zumby až po plavání, zbýval už snad jen hokej. Vždycky jsem u nich vydržela týden, dva a doma se slavilo, když jsem nějaký sport dělala více jak měsíc. Pak jsme se přestěhovali do Mostu a já zkusila svojí poslední možnost házenou. Ta mi dala všechno, co jsem potřebovala. Prošla jsem si každou kategorii od minižaček až po dorost a nikdy bych ten sport už neměnila.

Házenou jsem začala hrát od šesti let. Nejprve mě lákal fotbal, ale pak jsem slyšela o házené, tak jsem to vyzkoušela a začalo mě to tak bavit, že se jí věnuji dodnes.

S hádzanou som začala v Trenčíne , keď som mala 9 rokov. Prihlásili má moji rodičia. Som veľmi rada, pretože som spoznala veľa nových ľudí a zároveň som našla niečo , čo má baví. V Trenčíne som pôsobila do svojich 19. Potom prišla ponuka z Mostu a ja som neváhala a využila som tuto ponuku.

S házenou jsem začínala v Plzni. Dostala jsem se k ní čirou náhodou, když jsem byla s tátou na procházce a viděli jsme na venkovním hřišti holky trénovat. Chvíli jsme se na ně dívali, trenérka si nás všimla a říkala, ať si to jdu zkusit. Pak viděla, že házím levou rukou a už mě nepustila.