Ženy A

S házenou jsem se potkala už ve školce, kde jsme chodili do sportovní haly na míčové hry pod vedením Jirky Hanuse. Oficiálně jsem s házenou začala v 1. třídě na základní škole. V Mostě jsem prošla všemi věkovými kategoriemi až k té seniorské, kde nyní působím 5 rokem. Házená se pro mě stala životním stylem a jsem hrdá, že mohu oblékat dres Baníku Most.

Házenou jsem začala hrát kvůli rodičům, kdy mě v první třídě dali na házenou, protože naši sami sportovali a zůstalo mi to do dnes. Házená mi dala hodně, hlavně přátelství na celý život. Díky ní jsem se naučila pracovat v týmu, pochopit sama sebe, jak reaguji v různých situacích a poznala města nejen v ČR. Nejradši mám na házené pocit, že to co dělám má smysl, odměnu ve formě týmových úspěchů a to že mě to baví.

Sport mě provází už do malička. Vyrůstala jsem na fotbalových trávníkách, protože můj tatínek byl profesionální fotbalista. Vůbec první sport, který jsem aktivně dělala, byl tenis. To mě ale nebavilo, a tak jsem zkusila házenou, ke které mě pro změnu přivedla moje maminka. Chtěla mít alespoň chvíli klid, protože jsem byla živé dítě. To, že vybrala házenou, je pro mě dobře do teď, protože házená je moje práce i můj koníček.

Házené se věnuji od svých 6 let. Co budu dělat za sport jako dítě u mě bylo jasné, jelikož celá moje rodina hraje nebo hrála hazenou. Začínala jsem v Hrabuvce, protože to bylo nejblíž a hned se mi tam zalíbilo. Naučili mě tam základy a vše pro velkou hazenou. Nejdůležitější, ale je, že jsem na házené poznala spoustu nových kamarádů, kteří jsou mou oporou dodnes.

Házenou jsem začala hrát ve 12ti letech, přivedla mě k ní kamarádka, která ji hrála. Začínala jsem v Litvínově s národní házenou a odsud jsem se dostala po necelém roce do Mostu. Na házené mám ráda pocit vítězství, když se nám s holkama daří a taky náš kolektiv.

Bylo mi devět, když jsem poprvé přišla na trénink házené v rodném Ústí nad Labem. Předtím jsem hrála lední hokej, ale podmínky nebyly úplně ideální, proto jsme s rodiči začali hledat jiný kolektivní sport, ve kterém existuje brankář. Vždycky mě to totiž ve všech sportech táhlo do brány, bavilo mě chytat a gólům zabraňovat. A to samotné chytání mě na házené baví nejvíc dodnes. V Ústí jsem prošla všemi mládežnickými kategoriemi a od mladšího dorostu působím v Mostě. Že mohu hrát tady v Mostě a za to, co jsem s házenou všechno zažila, vděčím především svým rodičům, protože mamka mě k házené přivedla a taťka mě do Mostu na tréninky často vozil. Díky nim a jejich podpoře jsem s házenou prožila spoustu nezapomenutelných okamžiků a poznala nové přátele.

S házenou jsem začala asi tak v 10 letech, kdy mě do DHC Plzeň přivedla spolužačka ze základky. V DHC jsem strávila dalších 6 let a poté jsem dostala nabídku z Mostu a rozhodla jsem se zkusit novou výzvu. Nyní jsem v Mostě už pátou sezonu a svého rozhodnutí určitě nelituji.

Už od mala jsem měla ke sportu blízko. Nejdříve jsem chtěla zkusit hokej, protože ho hrála moje starší sestra, ale nikdy jsem se neodhodlala. V 1. třídě jsem začínala se stolním tenisem, u kterého jsem nevydržela. V 9 letech jsem přišla na svůj první trénink házené a už jsem u ní zůstala. Díky házené jsem poznala spoustu svých kamarádů a naučila se pracovat v kolektivu.

Už od malinka mě bavil sport. Začínala jsem s fotbalem. Pak přišla možnost zkusit tenis, který jsem hrávala pro zábavu s rodinou nebo házená, o které jsem do té doby nevěděla nic. Rodiče rozhodli... stačí tenisky a míč. A tak mě mezi sebe poprvé přivítali kluci z TJ Rožnov pod Radhoštěm. Hned mě to chytlo, kluci mi nedali nic zadarmo, já získala skvělý házenkářký základ a má cesta se posunula... Doslova za rohem mě čekaly holky ze Zubří, bylo to moc hezké období a skvělé dětství, které ale netrvalo věčně. A já balila kufry do Zlína, kde jsem strávila 9 let, odmaturovala a poprvé nakoukla do nejvyšší házenkářské kategorie. Poslední zastávka... DHK Baník Most (Challenge Cup, EHF, Liga Mistrů, vítěz WHIL, ČP, ČR). Opravdu to nejlepší na konec!!! Díky házené jsem získala hromadu přátel, strašně moc super zážitků a hlavně další rodinu.

Jako malá jsem vyzkoušela snad každý sport, co existuje - od tancování zumby až po plavání, zbýval už snad jen hokej. Vždycky jsem u nich vydržela týden, dva a doma se slavilo, když jsem nějaký sport dělala více jak měsíc. Pak jsme se přestěhovali do Mostu a já zkusila svojí poslední možnost házenou. Ta mi dala všechno, co jsem potřebovala. Prošla jsem si každou kategorii od minižaček až po dorost a nikdy bych ten sport už neměnila.

Jakou malou mě trenér strašně moc přemlouval, ať jdu hrát házenou. Já jsem ale měla spoustu jiných koníčku, například atletiku a hru na klavír a nechtěla jsem. Postupem času mě ale přemluvil a já to šla zkusit. Po prvním tréninku, i když rodiče nesouhlasili, jsem začala chodit na tréninky a mému nadšení a radosti ze hry už se nedalo zabránit. Jsem vděčná trenérovi, který mě nakonec přemluvil, protože to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí mého života a bez házené si neumím svůj život představit.

S hádzanou som začala v Trenčíne , keď som mala 9 rokov. Prihlásili má moji rodičia. Som veľmi rada, pretože som spoznala veľa nových ľudí a zároveň som našla niečo , čo má baví. V Trenčíne som pôsobila do svojich 19. Potom prišla ponuka z Mostu a ja som neváhala a využila som tuto ponuku.

S házenou jsem začala v 5 letech ve Velké Bystřici, když jsem začala chodit na tamní základku. Jelikož to byl snad jediný sport, který se u nás hrál, byl pro mě jasnou volbou. Odjakživa mě házená naplňovala a dávala mi možnost se rozvíjet, nejen po sportovní stránce. Díky ní umím pracovat v kolektivu, sáhnout si na dno svých sil a hlavně mám pozitivní vztah k pohybu obecně. Jsem za tyto zkušenosti velmi vděčná a proto ji rozhodně doporučuji zkusit.